Města se zakládají již jen ojediněle, zato v městech z předchozího století vyrůstají zděné měšťanské domy, první radnice, spojením několika domů vzniká po r. 1383 Karolinum - budova univerzity založené 1348 - a po celé zemi přibývají stavby kostelů, z nichž na prvém místě stojí katedrála sv. Víta v Praze. Znásobuje se počet klášterů, v plném proudu je výstavby hradů a ve vsích tvrzí. V biskupské Roudnici francoužští mistři stavějí kamenný most a velkolepé technické dílo stejného určení dostává i Praha, kde románský Juditin most, těžce poškozený povodní, neměl být již obnovován.
Města jakožto právní a správní celky se objevují v našich zemích teprve ve 13. století (jimi se rozumějí převážně města kolonizační - gotická, na rozdíl od zaniklých sídlišť velkomoravských i existujících již výrobních a obchodních celků , pro něž - stejně jako pro románskou Prahu - název "město" nelze používat zcela jednoznačně.
Kolonizační města zakládá panovník nebo šlechtic, světský či církevní tak, že pověřuje schopného muže, tzv. lokátora, aby vyhledal vhodné místo pro město a zajistil pro ně dostatečný počet obyvatelstva.
Města se dělí na svobodná královská, podřízená přímo králi, a poddanská, patřící světskému šlechtici, biskupovi, klášteru apod. Mezi královská náležejí také královská věnná města, tj. připisovaná jako věno ovdovělým českým královnám (odtud názvy Dvůr Králové, Hradec Králové, tj. královny) a horní neboli báňská města, nadaná zvláštními právy a výsadami.
Kolonizační města dostávají charakteristický půdorys, zvaný šachovnicový. Je tvořen téměř pravoúhlým protínáním ulic a velkým čtyřúhelným náměstím, vzniklým vynecháním několika bloků. Od těchto měst se liší nepravidelností půdorysu a někdy až spletí křivolakých uliček města vzniklá, tj. povýšená z tržních nebo hornických osad, z podhradí apod., vyrostlých živelně, bez plánu.
U většiny gotických měst se bloky zástavby dělí na úzké dlouhé parcely, jejichž přední část vyplňují hluboké domy se štítovým průčelím a někdy i podloubím, vzadu pak leží hospodářská část. Větší a výstavnější domy patricijů a bohatších měšťanů se soustřeďovaly kolem náměstí a podél hlavních ulic, čím víc se přibližovaly k hradbám, tím byly menší a chudší, úměrně k sociálnímu postavení svých majitelů.
Dům označený kvůli orientaci (protože číslování ještě řadu století potom neexistovalo) domovním znamením, obývala nejčastěji pouze rodina vlastníka a někde při dvoře snad čeleď a podruzi. Zprvu bývali tyto domy průjezdové - průjezd procházel přímo do dvora - ale od 14. století mívají stále častěji mázhaus čili dolní síň, odkud teprve dozadu podél jedné nebo více komor pokračoval průjezd nebo jen chodbička. V mázhausu jakožto ústředním nejprostrannějším prostoru provozoval měšťan řemeslo nebo obchod, a byl-li dům právovárečný, tj. měl-li majitel právo vařit pivo, čepoval je tu také v určené dny. Odtud, z mázhausu, se sestupovalo dveřmi pod schodištěm nebo poklopem v podlaze do sklepa (pokud nebyl do něho vchod přímo z ulice, jak si jej ještě řada domů uchovala). Ve sklepě bývala v nejednom případě studna a pod klenutými prostorami, sahajícími často pod ulici nebo pod náměstí, najdeme v řadě měst ještě jedno - spodní podlaží, tesané do skály, s chodbami rozvětvenými do krátkých slepých výběžků, zvaných lochy. Jiné schodiště vede z mázhausu do obytného patra, kde ústřední prostorou býval horná mázhaus, síň neboli palác, zpravidla s trámovým stropem, odkud se šlo do předních reprezentačních obývacích místností, dozadu do komor na spaní, ale i do neosvětlené střední části parcely, kam se vkládala černá kuchyň - místnůstka bez oken s otevřeným ohništěm přímo pod širokým komínem, v němž se zároveň udilo maso.
V řadě domů se v přízemí zachovala vždy jedna místnost o dvou polích křížových kleneb na žebrech, dnes mnohdy považovaná nesprávně za kapli. Některé z výstavných domů se honosily arkýřem a dokonce i věží. Šlo většinou o výjimky, ale na Starém Městě pražském se po založení jeho svatohavelské části již ve 13. století vyskytuje typ šířkových domů, opatřených ve frontě do tehdejšího náměstí věří (v celé šíři se uchovala jediná, zevně barokně přefasádovaná, u čp. 403/I. v Ryířské ulici).
Rozlehlé náměstí sloužilo hlavně trhům. Symbolem tržního práva byla socha Rolanda, rytíře v brnění s korouhví, umisťovaná i později na kašně nebo na budově radnice. Radnice vzniká teprve ve 14. století (1338 Staroměstská radnice v Praze), kdy města, řízená do té doby dosazeným rychtářem, získávají samosprávu. Radnice mívají často věž s českým orlojem o 24 číslicích a jedné ručičce (dosud Praha, Tábor). Zevně - jako ještě dlouho v následujících staletích - se usazují vzorové míry duté a délkové - lokte. Ke svolávání kenšelů do rady vysíval (a v řadě měst dodnes visí) pod přístřeškem na radničním průčelí zvonek. Uvnitř je kromě velké zasedací síně šatlava, mučírna a kaple. Kde nebylo vhodnějšího místa, postavili radnici dodatečně doprostřed náměstí. Před ní stával pranýř, obvykle v podobě dřevěného nebo kamenného sloupu, k němuž se provinilci připoutávali za lehčí přestupek na veřejnou potupu.
K vybavení města náležely škola, zbrojnice, solnice, slanečkárna a masné a chlebné krámce. Chloubou města býval farní kostel, až do 19. století mnohdy obklopený hřbitovem. Při okrajových chudých čtvrtích se od počátku měst usazují žebravé řády (františkáni, minorité, dominikáni a klarisky) a jejich kláštery s kostelem stojí nejednou přímo v městské hradbě. Židé, pokud bydlí ve městě mívají vlastní ulici neob čtvrť (v tomto případě uzavřenou proti křesťanské části jednou nebo více brankami) a hřbitovy někdy na městských valech (Bechyně, Znojmo). Synagógy - kromě Prahy - se z té doby nedochovaly. Zásobárny veřejných kašen a pivovarů vodou, vedenou dřevěným potrubím, zabezpečovaly věžovité vodárny při mlýnech nebo v linii městských hradeb, do jejichž rezervoárů čerpala vodu z ředy nebo potoka čerpadla poháněná vodními koly. Mimo hradby zůstávají mlýny, lázně, špitál s kostelem - obvykle před dolní branou, katovna - obydlí městského kata, protože většině měst příslušelo i právo hrdelní, právo vynášet a provádět rozsudky smrti, dále popraviště se šibenicí a kolem na lámání a záhy i hřbitovy, když původní při farním kostele nepostačovaly.
Jedním z předních privilegií měst je však právo stavět opevnění - proto se tak často objevuje motiv hradeb, věží a bran v městských znacích - a panovník nebo majiteo dbá na jeho dobrý stav: buď promíjí nebo snižuje po dobu stavby nebo oprav opevnění městu daně a poplatky, nebo hrazení buduje vlastním nákladem.
Městské opevněné se od počátku skládá z vnitřní - hradební zdi, zakončené zubatým cimbuřím a na vnitřní straně ochozem pro obránce a později vnější vysazenou, obvykle hrázděnou chodbou a dále pak z vnějšího pruhu pozemku nestejné šíře (několika metrů, tzv. parkánu, chráněného parkánovou zdí , za níž se může krýt přední řada obránců.. Vnitřní hradební zeď zpevňují hradební věže, ve 13. století většinou válcové, ve 14. století spíše hranolové, někdy na straně do města otevřené, umožňující boční střelbu.
Vjezd do města chránily věžovité brány (zpravidla typu věře s průjezdným přízemím a méně často v podobě dvou věží po stranách průjezdu), opatřené padací mříží neboli hřebenem, zvané obvykle podle města nebo země, k nimž se jimi vyjíždí (Pražská, Vídeňská, Slezská, Saská, Říšská), nebo podle určitých vlastností (Bílá, Zelená, Vysoká, Odraná,Horní, Dolní apod.). Před nimi leželo předbraní s padacím mostem (obvykle širším pro povozy a užším pro pěší), který dosedal na pevnou část vestavenou do příkopu. Kromě hlavních bran přerušovaly běh hradeb ještě brandy či fortny ke mlýnům, k lázním a vůbec k vodě. Někdy míval vlastní branku i kat, člověk opovrhovaný, sídlící před hradbami.
Rozvoj palných zbraní a zejména dělostřelby od prvého použití střelného prachu v Evropě r. 1346 (Angličany v bitvě u Kresčaku, kde také padl český král Jan Lucemburský) rychle pokročil, především v husitských válkách, a tak, stejně jako u hradů, je nezbytné modernizovat i městská opevnění. Někde to jsou zmíněné již parkánové bašty, jinde se před celé starší opevnění předsunuje nové, pozdně gotické se dvěma řadami střílen, horní na ochozu, dolní při zemi. Zuby starších cimbuří, určené pro střelbu z kuší a samostřílů se zazdívají a pro palné zbraně se zřizují tíže zasažitelné štěrbinové a v pozdní gotice hlavně klíčové střílny.
Mimo hradby leží také předměstí, často obehnaná velem a ploty a s vlastními branami. V některých nehrazených městech se opevňuje alespoň kostel (Sedlčany).