Klasicismus zpočátku ještě v mnohém připomíná vnějškově barok. Je však i v těchto případech více strohý, opouští hybnost tvarů i půdorysů, fasády se zplošťují a detail se stává suchým, přibývá na geometričnosti v členění. Oblíbeným článkem zůstává i ve venkovské architektuře fabionová hlavní římsa, vytažená ve štuku často na prkenné konstrukci, šambrány oken užívají zhusta uší a orámování prostou lištou. Obdobně jako v baroku se v hlavicích, v parapetech oken apod. objevuje tzv. čabraka neboli lambrekýn.

Ve štítech, nadokenních římsách i otvorech portálů je častý stlačený, půleliptický oblouk. Užívá se hojně trojúhelného štítu, běžného ovšem i v baroku, ze sloupových řádů hlavně korintského a kompozitního, zčásti i iónského. Oblíbeným motivem jsou medailóny s reliéfními profily tzv. imperátorů - římských císařů a kolem nich přeložené snítky různých listnatých stromů.

Sloh Ludvíka XVI. - luiséz - přináší vavřínové věnce a festony, zvlněné povlávající stužky s mašlí a voluty pravoúhle zalamované na způsob meandru. Ornamentika, obdobně jako v renesanci, čerpá z antiky, a to i v čistších, méně přehodnocených tvarech než barok. Luiséz - podobně jako předtím rokoko - se v mnoha případech omezuje rovněž jen na charakteristický ornament a odlišný typ architektury nevytváří.

Klasicismus před i po roce 1800 zaplavuje nejen města a městečka, ale i venkov - zejména v širokém pásu při severním a severovýchodním pohraničí - kamennými portálky, osazovanými i na roubená nebo polozděná stavení a v sterých obměnách dekorovanými přebohatou ornamentikou. Ta rámuje také náhrobky a podstavce křížů a soch.

Empír vychází již výlučně ze studia antických slohů a ve své zálibě ve strohosti a jednoduchosti první přejímá nejstarší řecký řád, dórský, s jeho příznačnými hmotnými kanelovanými sloupy bez patek a s plochými bochníkovými hlavicemi. Užívá však rovněž iónského řádu a palmetových hlavic, nově vytvořených.

Římsy s konzolami, hlavice sloupů, ale též sloupy celé bývají někdy dřevěné a obílené shodně s fasádou, novým materiálem se stává litina, z niž se odlévají i celé články, palmety, akrotérie, fiály romantických staveb, zábradlí a mříže (souběžně s kováním) oplocení atd. i celé vysoké kříže, jejichž povrch napodobuje strukturu částečně ohoblovaného dřeva.

Kromě charakteristického trojúhelného štítu s tympanonem někdy doplněným štukovou plastikou, nápisem s letopočtem nebo prolomeným půlkruhovým nebo segmentovým oknem, se vyskytuje stupňovitý štít z nízkých dlouhých pruhů. Také zděné věže civilních staveb - méně často kostelů - mívají tupé zakončení, kdežto helmice kostelních věží a drobné věžičky radnic (oproti osmibokým starším nyní často jen čtyřboké) dostávají jednak prostý jehlancovitý tvar, jednak táhlou zvonovitou, hrotitě zakončenou podobu.

Teprve nyní, převážně od poslední třetiny 18. století, se okna, až dosud jednoduchá, osazovaná ve špaletách a v kamenných ostěních, mění ve dvojitá. Vnější okna se nově nsazují i u starších architektur do líce, a tím se dodává fasádám plošnosti. Empírová okna bývají kryta ještě žaluziovými okenicemi, s oblibou zatíranými zeleně nebo i modře. Převládající barvou oken je bílá až do sklonku prvé poloviny 19. století, kdy se zase začíná sahat k hnědé. V okenných i dveřních otvorech se běžně užívá palladiánského či vignolovského trojosého motivu, někdy redukovaného - bez střešních oblouku.

Klenby jsou obvykle velmi ploché, ať již jde o placky s nízkými segmentovými čely, nebo o valené klenby segmentové s příznačnými pětiúhlými nebo segmentově zakončenými lunetami (výsečemi). Ústřední prostory především v zámecké a kostelní architektuře se zaklenují kupolí členěnou kazetami, buď plastickými, nebo malovanými šedě, tzv. grisají (grisaille).

Určitou uniformitu, někdy hraničící s fádností, vnášejí do architektury nově zřizované státní stavební kanceláře. Stavby té doby jsou však při vší jednoduchosti slohově čisté, dodržující přísnou symetrii a řešené velmi účelně.

Téměř jakoby z obavy před monotónností klasicistních a empírových forem přináší již na sklonku 18. století tvarové zpestření raný neboli časný romantismus. Je podněcován jednak rousseauovskou filozofií návratu k přírodě, jednak zájmem o exotické země, k jejichž přiblížení neobyčejně přispěly četné cesty a cestopisy a jejichž umění se napodobuje i v architektuře a stává se módou.

Ne náhodou se proto zdroj inspirace nalézá v Číně, starém Egyptě, Turecku a v zemích s maurskou kulturu. Současně však antika řecká i římská - kromě základních tvarů a seskupení (jakým je např. sloupové průčelí antického chrámu, přenášené v empíru i na obytné domy) - poskytuje další náměty, jako napodobeniny celých chrámků, polozřícené akvadukty (antické vodovody) apod. A konečně - ještě před rokem 1800 - se po necelém století od krátké, ale významné epizody barokní gotiky znovu obrací pozornost ke gotickým tvarům, které doba opřádá romantickým kouzlem.

Romantické stavby či ve většině případů spíše stavbičky v parcích a zahradách se nepokoušejí jednotlivé slohy napodobovat na podkladě studia, ale jejich nejnápadnější tvary a znaky si doboví architekti a stavitelé přizpůsobují. Proto také altány a pavilóny nebo vyhlídkové věže - ať jsou pojaty v kterémkoli slohu - zůstávají svým účelem stavbami přelomu 18. a 19. století, typickými pro dobu svého vzniku.

K oblibě exotických slohů se přidružuje probuzený zájem šlechty o venkov, ovšem zájem povrchní, romantický, obracející se zidealizovaným pohledem mj. také k dřevěné architektuře. Není to tedy ještě onen romantismus, který se kolem poloviny 19. století zahledí do rytířského středověku.