Vrcholný barok lze vymezit zhruba devadesátými léty 17. století až čtyřicátými léty 18. století.

Stavitelství vrcholného baroku je charakterizováno vším tím, co bylo vytknuto obecně jako znak dynamizujícího směru tohoto slohu i jako přínos baroka. Vše ovládající křivky, určující půdorysy i obrysy staveb, se zmocní i okenního otvoru a především v církevní architektuře (u civilních staveb převážně ve štítech a vikýřích) vytvářejí kasulové okno, zvané tak proto, že tvarem připomíná kasuli - kněžský ornát.

Mezi řadou vynikajících architektů přední místo zaujímají oba Diezenhoferové, Kryštof a jeho syn Kilián Ignác, a Jan Blažej nebo Giovanni Santini zvaný Aichl, jemuž se někteří historikové umění v současné době pokoušejí přisuzovat díla až dosud připisovaná Kryštofu Diezenhoferovi (jehož považují jen za provádějícího stavitele). Především zásluhou těchto tří tvůrčích osobností se česká architektura dostává opět do popředí evropského umění. Ačkoli již dříve vznikaly v našich zemích stavby vysoké kvality, mnohé z nich zůstávaly i nadále českému prostředí vzdálené svým duchem i pojetím. Tyto jednotlivé proudy přetváří a s českou domácí tradicí spojuje Kryštof Diezenhofer ve svých nedostižných chrámových architekturách a jeho syn, spolupracovník a pokračovatel, pak dovršuje směr, kterému se právem dostalo označení český nebo pražský barok, a v němž osobitým způsobem spojil dynamismus radikálního baroka, klasicizující francouzský barok a monumentalitu vídeňského okruhu.

V klenbách kromě starších typů nastupuje počátkem 18. Století tzv. placka (neboli plachtová klenba), vytváření se buď ohromné plochy pro velkolepé malby, které potlačují stále více význam štukového ornamentu a přispívají k iluzivnímu prohlubování, zvyšování a otvírání prostoru.

V ornamentice se vystřídají ještě ze 17. století akant, od roku 1710 s ním souběžný akant s pentlí, v letech 1720 - 1740 páska a po roce 1740 mřížka a mušle, postupně nabývající nesymetrického tvaru a později prokrajovaná, předznamenávající rokokový ornament rokaj.

Štuk až dosud omezený převážně na interiéry, se rozlévá po průčelích novostaveb i v doplňcích starších fasád a je - stejně jako architektonické články, římsy, pilastry, šambrány aj. - většinou bílý nebo vůbec světlejší než základní plocha fasády, teď obvykle živě barevná (oproti ranému baroku s tmavšími, např. výrazně červenými architektonickými články na bílé, někdy žluté ploše, tedy dochází k převrácení barevnosti).