Moderna neboli individualistická moderna, popřípadě také v literatuře označovaná přívlastkem racionální nebo racionalistická a v našich zemích též jako česká moderna, již svým názvem, jehož základem je slovo moderní, napovídá, že usiluje o to, být slohem novým, odpovídajícím současnému vkusu i potřebám života. Přízvisko "individualistická" vychází ze skutečnosti, že přes určité společné znaky a cíle této architektury každý z jejích tvůrců postupuje osobitě, individuálně a hledá vlastní cesty i vyjadřovací prostředky k naplnění svých představ. Slovo "racionální" nebo "racionalistická" naznačuje, že tu vzniká úsilí o architekturu vycházející z rozumové úvahy a zároveň účelnou.
Její počátky v Čechách spadají do let 1905-1906 a trvá zhruba do roku 1914, kdy ji přerušuje první světová válka. Od roku 1910 s ní soutěží kubismus, ale zároveň se stále projektuje a staví v secesním slohu, jemuž se na mnoha oficiálních místech dává přednost před modernou, která je přímo odmítána a zavrhována. (To je do jisté míry způsobeno poměrně dlouhou realizací největších pražských secesních objektů, které ovlivňují vkus stavebníků na řadu dalších roků: tak např. Hlavní nádraží pochází z let 1901-1909,Obecní dům, projektovaný již v roce 1903, se staví teprve v letech 1906-1911).
Moderna zahajuje novou éru, rozchází se se zásadami secese a předchozích slohů a pokládá základy moderní architektuře. Jejím tvůrcem v Čechách je architekt Jan Kotěra, žák vídeňského profesora Otto Wagnera. Jeho příchod do Prahy roku 1898 lze pokládat za mezník v dějinách našeho stavebního umění. Kotěra přichází nezatížen tradicí historismu a třebaže zprvu přejímá názor svého učitele, že ornament je pro architekturu nezbytný, brzy nachází vlastní cestu. Jeho první stavby, uvnitř účelně řešené, např. Peterkův dům na Václavském náměstí z roku 1899 nebo ještě i Národní dům v Prostějově, projektovaný roku 1905 a postavený v letech 1906-1907, používají secesního dekoru a detailů, ale již Kotěrova rodinná vila v Praze na Vinohradech z let 1908-1909 znamená naprostý přelom a zamítnutí veškeré ornamentiky a samoúčelné výzdoby i sochařských doplňků.
U předchozích stavebních slohů bylo možné do značné míry charakterizovat jejich vnější znaky - tvaroslovím, články, detaily, ornamentikou. V moderní architektuře, individuální modernou počínaje, jde o něco jiného, a tak si budeme všímat více zásad a teoretických úvah, o něž se opírá, a cílů, k nimž směřuje.
Moderna představuje architekturu světa vyspělé techniky a jako rovnocení činitelé se v ní spojují umění, technika a účelnost. Zároveň se začíná dobírat poznatků, že nový výtvarný sloh se rodí nikoli z nových tvarů (o což se pokoušela secese), ale z nového obsahu a nový obsah vzniká z nového životního slohu. Architektonická tvorba tohoto období má na zřeteli především prostor a konstrukci, nikoli tvar a výzdobu, dovozujíc, že nepraktické není krásné a slohový výraz hledá v jednoduchosti a účelnosti.
V praxi to znamená, že se vychází od provozní stránky a praktického užití každé jednotlivé stavby, od účelně komponované dispozice, a tedy z logického půdorysu. Prostorové vztahy interiéru pak ovlivňují vnější formu, na níž se podílejí ovšem i promyšlené konstrukce ze železobetonu.
Vnější estetický vzhled modernistických staveb ve hmotě a jejím uspořádání určují měřítko a proporce, v detailu pak výtvarné vlastnosti použitých materiálů, jako neomítaných spárovaných bílých šamotových cihel, kombinovaných s plochami šedě omítanými a zdrsněnými, nebo různobarevných glazovaných obkladaček, popřípadě červených režných cihel v kombinaci s betonem nebo omítanými plochami a např. u rodinných domů - nechybí ani použití dřeva ve štítech a pavlačích.
Z architektonických detailů se užívá různých, i odstupněných rámování nejen jednotlivých oken, ale i jejich skupin nebo celého průčelí (Urbánkův dům v Jungmanově ulici v Praze), říms, parapetních výplní a Kotěrovým oblíbenými motivy jsou kupole (typická již u jeho secesně pojatých staveb) a velký trojúhelný, geometricky členěný štít.
Okna, ponejvíce natíraná bíle, bývají někdy řešena na půdorysu lichoběžníku, střední nejširší část je souběžná s průčelím, kdežto dvě užší postranní od ní ustupují šikmo do špalety. K svislému dělení přistupují vodorovné příčky nebo pevné příčníky, ale takto vzniklé úseky pro zasklení se třeba jen v horní polovině nebo naopak pouze dole či dokonce uprostřed výšky dělí dalšími tenčími vloženými obrazci a příčkami, například dvojicí zkřížených úhlopříček, úhlopříčkami a svislou střední příčkou, křížem nebo i kombinací oválu a kříže. Podobně je tomu u dveří, geometricky řešených mříží a v ohradních plotech zahrádek.
Samozřejmě je kladen důraz na dokonalou řemeslnou práci, na kvalitu materiálu a jeho povrchové úpravy, neboť čím prostší a jednodušší prvky člení celek, tím více záleží na každém detailu.
I když se moderně dlouho nepřálo, přece jen v ní byly postaveny i některé veřejné budovy. K evropským unikátům se řadí např. z prací Kotěrových žáků Wenkův obchodní dům, dnes sídlo muzea v Jaroměři z r. 1909, na němž jeho autor Josef Golčár užil zřejmě poprvé v Evropě u prvního a druhého patra předložených stěn, tj. předstupujících na ulici před nosný železobetonový skelet, jiný Kotěrův žák, Otakar Novotný, projektuje pro Holice sokolovnu z režného cihlového zdiva.
Moderna - a v jejím rámci především dílo samotného Jana Kotěry - se však zaměřila na bytovou výstavbu. Architekt - projektant není jen dodavatelem návrhů pro stavebníka, ale je přímo tvůrcem nového bytu a způsobu bydlení. K obecným zásadám a principům moderny připojuje požadavek pohodlí a duševní spokojenosti člověka - obyvatele, zabývá se problémy individuálního bydlení v rodinném domě, realizuje kolonii dělnických domků v Lounech (1909), řešenou s využitím zkušeností z anglických zahradních měst. Zde opět Kotěra předešel dobu v základním urbanistickém přístupu, neboť do bytové výstavby zahrnuje jako neoddělitelnou součást i tzv. vybavenost, tj. školy, obchody apod. V dílech jeho současníků se utváří také nové pojetí nájemního čili činžovního domu. V Praze se u Písecké brány poprvé jednotně řeší bloky nájemních domů, takže vnitřní prostor lze spojit v celek a místo dvorků se sem umisťuje zeleň v parkové úpravě.
Pokud jde o jednotlivé byty a rodinné domky, inspiraci poskytly rodinné domy anglické. K účelnosti a využitelnosti patří důsledné oddělení funkce hospodářské od obytné. Ve vilách a domech zámožnějších stavebníků se jako nový prvek objevuje ústřední obytná hala, tedy ne pouze průchodní prostor, a byt v návaznosti na ni dostává různě vysoké úrovně podlaží a také v jednotlivých místnostech bývají části odděleny jedním nebo několika stupni nebo schůdky.
Pro tyto interiéry architekti - tvůrci moderny navrhují individuálně nábytek, svítidla, s dalšími umělci často i výmalbu a koberce (což se pak praktikuje i v kubismu a některých dalších směrech). Architekt - projektant tak v dohodě se stavebníkem dovádí do důsledku myšlenku provozu bytu a architektura se tu opět spojuje v kvalitativně nový celek s dalšími obory umění a uměleckých řemesel.
S odstupem doby se takové byty staly po druhé světové válce jako celky předmětem památkové ochrany.
Do tohoto období, ale ještě i do let pozdějších časově zapadá také skupina staveb řešených ve tvarech jakéhosi novohistorismu, které vědomě čerpají z renesance, baroka a klasicismu, avšak se odvracejí od přemíry pseudoslohového (i secesního) dekoru a nepatří ani moderně, kubismu či dalším směrům. Příkladem může být býv. Cukerní palác z let 1911-1912 v Praze.
Touto cestou se však vývoj neubíral. Na závěr zbývá dodat tolik, že Kotěrovým působením se česká architektura nejen vymanila ze závislosti na uměleckém vlivu Vídně, ale po delší době opět stanula na předním místě architektury celoevropské.