Kubismus je původně směr ve francouzském malířství (převzatý záhy i pražskými umělci) a později specificky v české architektuře, jenž získal pojmenování od slova kubus (cubus znamená v latině krychle), neboť vychází z principu, že základním tělesným tvarem je krychle a že tedy umělecké dílo komponované v geometrických tvarech odvozených z krychle je působivější a obsahově bohatší.
Dekorativismus svým názvem celkem srozumitelně napovídá, že důraz v tomto směru je kladen na dekor a dekorativismus, tedy na výzdobu, ozdobnost. Ve spojení s upřesňujícím přívlastkem obloučkový dekorativismus znamená totéž, co obloučkový sloh nebo sloh Legiobanky (protože jím byla postavena po první světové válce tehdejší banka Čs. Legií v Praze Na poříčí).
Kubistická architektura se rozvíjela hlavně po čtyři roky, 1910 - 1914 (jinde se za rok jejího zrodu uvádí letopočet 1911, kdy se avantgardní "Skupina výtvarných umělců" rozešla se spolkem Mánes a její čtyři členové, Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman se stali tvůrci a propagátory kubismu v architektuře). Ačkoli podobně jako u moderny zasáhla i do vývoje kubistické architektury první světová válka, kubistická nebo kubismem alespoň ovlivněná díla najdeme ještě v poválečných letech (např. v roce 1919 vznikají vynikající Učitelské domy v Praze v ulici Elišky Krásnohorské).
Pokud jde o obloučkový dekorativismus, náleží časově hlavně první polovině dvacátých let a - jak uslyšíme - zatímco některé práce o moderní architektuře jej staví do ideového protikladu s kubismem, jiné jej hodnotí jako nový vývojový stupeň kubismu, mj. i proto, že jeho tvůrci jsou opět Janák a Gočár. Dostáváme se zase do polohy, kdy časově malý odstup a ne dostatečně zpracovaná problematika moderní architektury vedou různé odborníky k různému označování a zařazování jednotlivých slohových nuancí (čili jemných rozdílů a odchylek) a směrů. To platí také o hodnocení: v něm ještě nedávno byly oba tyto směry - kubismus a obloučkový dekorativismus - odsuzovány jako formalistické, bez oprávnění na trvalejší existenci, ale naproti tomu hned při vzniku a opět dnes jsou chápány jako přínos české architektury evropské tvorbě.
Všimněme si nyní blíže slohových znaků obou zmíněných směrů.
České kubistické architektuře předchází kubismus v malířství a jeho přední představitel Emil Filla o něm r. 1911 říká: "Kubismus má schopnost vyjádřit stavy statické a dynamické, těleso v konečné podobě je v klidu, ale svou prostorovou hodnotou je projevem pohybu, třeba jen myšlenkového". Architekti ve svých teoretických směrnicích kubismu vyslovují požadavek dynamismu, který by překonal hmotu a klid v ní obsažený tvůrčí myšlenkou - duchem, aby výsledek vyvolal v divákovi pocity dynamičnosti a výrazné plasticity.
Toho se má dosáhnout tvary odvozenými z jehlanů, krychlí a hranolů soustavami a kompozicemi šikmých ploch, většinou trojúhelných, promodelovávajících průčelí v krystalických útvarech vystupujících, blízkých tzv. diamantovém řezu, i vpadlých, které - i když v méně plastickém pojetí - připomínají políčka pozdně gotické sklípkové klenby. Tyto útvary se ještě lomí většinou v tupých úhlech. Takto se promodelovává povrch celých průčelí i se štíty a vikýři, prostorové ztvárnění dostávají mříže i jiné doplňky architektury. Vznikají tím také nové tvary oken a dveří, např. okna šestiúhelníková na domě čp. 98/VI. v Neklanově ulici 30 v Praze pod Vyšehradem. Zmíněné krystalické tvary vedou k speciálnímu pojmenování krystalický kubismus, zatímco tam, kde se objevují okrouhlé tvary - třeba i v mřížích, se zavádí pojem rondokubismus (podle rond - okrouhlý, ronda - kruhový útvar).
Odpůrci a kritici kubismu poukazují na to, že později se zjistilo, že architektura je kubistickým tendencím platícím v malířství vzdálena, že je nelze na architekturu aplikovat a že kubismus v architektuře je krátkodobou estetickou epizodou. Vytýkají kubismu, že jeho zásady nedovedl nikdo rozvést z průčelí do interiéru a půdorysu, takže tento směr nepokročil za pouhou nápadnou vnější formu a na vnitřním obsahu díla nedokázal cokoli změnit. Kubismus podle týchž měřítek zůstává poplatný romantismu, a protože účelu a technice věnuje minimální pozornost, vzdává se prý tím spojitosti s životem a končí, sotva se zrodil, ve formalismu ještě dříve, než mohl přesvědčivě ukázat svoji absurdnost.
Podobně negativní je přístup těchto kritiků i k obloučkovému slohu. Konec kubismu "uprostřed války" (ač jsme viděli, že ještě po válce vznikají kvalitní stavby tohoto směru) přičítají nikoli tomu, že by si architekti přiznali, že "nepevně založená a celkem neplodná epizoda české architektury dožila", ale že k tomu vedly ideové a vlastenecké důvody. Otakar Novotný v knize Jan Kotěra a jeho doba o tom píše, že kubismus byl opuštěn pro svoji "neslovanskou ráž" a že architekti Janák a Gočár za spolupráce malíře a grafika Františka Kysely a za slovní podpory historika umění V. V. Štěcha konstruují "národní" notu české architektury tím, že na stavby, jinak vycházející z dobových požadavků, roubují formy předstírající ryzí domácí původ, jako jsou žudra vypůjčená z lidové architektury (stylizovanou lidovou architekturu připomíná např. Janákovo krematorium v Pardubicích), bez náležitého rozmyslu převzaté lizény a římsy. Celek průčelí se podobně jako u kubismu a na rozdíl od moderny nerodí z vnitřního organismu budovy, ale žije vlastním životem a místo nenápadně rafinovaného promodelování kubistických průčelí se používá výrazných plastických článků vyspekulovaných forem a umělecké, ale neorganicky včleněné sochařské výzdoby. Odsuzuje se i nádhera použitého materiálu a barevnost těchto fasád je kritizována jako strakatost.
Oproti tomuto odsudku stojí nové kladné hodnocení obloučkového stylu a co víc, tento směr není považován za protiklad kubismu, ale dočteme se o něm, že v dílech Golčárových můžeme sledovat poválečný vývoj kubistické architektury a nepoužívá-li tento architekt na průčelí budovy bývalé Legiobanky z let 1921 až 1923 jako výchozích geometrických prvků, jehlanců, ale válců, není tato architektura méně kubistické než realizace předválečné.
Fasády tohoto slohového směru jsou vskutku velice plastické a např. na Gočárově průčelí býv. banky Čs. legií se užívá krátkých hmotných půlválcových prvků a geometricky pojatých článků v půdorysu nebo v obrysu obloučkovitě zakřivených, což dalo stylu název obloučkový sloh. Naproti tomu na Janákově budově pražské Adrie orámování a nástavce oken i věžovité útvary s motivy cimbuří vznikají abstrakcí a stylizací italských vzorů renesančních. V barevnosti se u některých z těchto staveb střídají okrová a červená. Architektonické členění doplňují - podle kritiků tohoto směru neorganicky a nadbytečně - početné plastiky, velmi často volné sochy, střídající se s osami oken, nebo na atice oživují obrys budovy, jindy jen reliéfy, velká péče je věnována kvalitě materiálů a jejich zpracování.
Postupně se základní tvarová škála rozmělňuje a doplňuje a vzniká tak velice početná skupina dekorativistické architektury.
Podíváme-li se na stavební produkci této doby, v kubismu byly projektovány převážně obytné domy, z nichž nejznámější, Gočárův dům U černé Matky boží v Praze v Celetné ulici, bývá uváděn i jako příklad moderní architektury mimořádně dobře zapadající do historického prostředí staroměstské zástavby. Dále to jsou pozoruhodné Chocholovy vily pod vyšehradskou skalou na nábřeží a již zmíněný dům v Neklanově ulici, Janákova přestavba domu č. 13 na náměstí v Pelhřimově a opět v Praze Učitelské domy v ulici Elišky Krásnohorské - v sousedství hotelu Intercontinental, méně známý tympanon štítového průčelí synagogy v Milevsku a z drobnějších doplňků např. kandelábr s lucernou v Praze u Jungmanova náměstí či oblouk nad barokní sochou sv. Jana Nepomuckého v Spálené ulici. Kubistické prvky se vyskytují také v zábradlí Mánesova mostu a v dalších stavbách, které jako celek za kubistické nelze považovat.
Naproti tomu obloučkový sloh požíval od samého začátku povahy oficiálnosti a proto v něm vyly stavěny v mladé republice státní a veřejné budovy, ministerstva a úřady, budovy bankovních a jiných peněžních ústavů, obchodních a průmyslových společností, škol a samozřejmě početné nájemní domy a rodinné domky. Přistupuje se - alespoň v projektech, třeba pak nerealizovaných nebo provedených částečně, v torzu - k velkorysým urbanistickým studiím a regulačním plánům měst (v Praze k nim patří např. urbanisticky vynikající Hypšmanovo řešení podnože Emauz, nedokončená realizace staroměstského předmostí Čechova mostu podle staršího projektu Kotěrova nebo náměstí v Dejvicích).
I nyní se shodně s architekturou navrhují a řeší interiéry, výmalby, výběr obrazů, svítidla, textilie aj. a především nábytek. Právě pro jeho realizaci založili Pavel Janák a Josef Gočár Pražské umělecké dílny, vybavené truhlárnou, čalounictvím a kovodílnou.
Souběžně s kubismem a obloučkovým slohem a zčásti proti nim se uplatňují další směry, jejichž názvy naznačují setrvání u tradic, u akademické střízlivosti, nebo tíhou k oblibě klasických prvků, jako vysokých pilastrových řádů nebo vůbec vertikálních článků, ať již jde o tradicionalismus, akademismus či neoklasicismus (jinde čteme o akademickém tradicionalismu, o klasicizujícím tradicionalismu - stále se totiž setkáváme s řadou nesjednocených názvů, snažících se postihnout určitý jev v novodobé architektuře, jak již o nich byla zmínka).
Programovou reakcí na plastickou a tvarovou přeplněnost obloučkového slohu a dekorativismu se však záhy stává purismus, jenž směřoval k očištění architektury od všeho samoúčelného dekoru, k maximálnímu formovému zjednodušení a k využívání estetických a fyzických vlastností použitých materiálů.
Přes všechnu rozpornost v hodnocení kubismu a obloučkového dekorativismu však oběma těmto slohům náleží významné místo v cestě hledání moderní soudobé architektury a kubismus hned v době svého vzniku vzbudil pozornost dokonce i v ostatní Evropě.